 |
S manželkou si rozumíme
Vešel jsem do obývacího pokoje. Byla tam. Svalil jsem se do křesla za tři tisíce pět set šedesát korun
a protrhl jsem čalounění. Bude jí to vadit.
Zapnul jsem televizi, zapálil jsem si cigaretu, nalil jsem si pivo a přitáhl jsem si šálek s kávou.
Počkám si na předpověď počasí, i kdyby se měla vzteknout. Asi bude nadávat, že má pršet. Já mám taky
důvody ke stížnostem. Kafe je studený, pivo je teplý, cigareta je silná, televize je slabá. A
mlčím.
Klečí vedle a přišívá záplatu na to druhý křeslo. Pohoda, kterou jsme dávno zahnali do nejzazších koutů
našeho bytu, pomalu vystupuje ze stínu a chystá se vplížit mezi nás. Je na dosah, stačí jen vztáhnout
ruku. Ale vztáhněte ruku na vlastní manželku.
„Seš nemehlo!“ zakřičí, „Jedno to křeslo stojí tři tisíce pět set šedesát korun!“
„Koupim ti nový.“
„Prosim tě mlč! A vypni to, nemám chuť zase poslouchat, jak bude pršet.“
Zkouším se na ni usmát. Nevidí to. Ticho.
„Mně koupíš křeslo! A druhej den mi ho zničíš!“
„Dám si pozor.“
„Jako neska.“
Zkouším se na ni usmát. Nevidí to.
„… v Praze a ve středočeském kraji s občasnými přeháňkami…“
„Co sem řikala?!“
Vypínám televizi, zhasínám cigaretu a dopíjím kafe. Pivo se mi zvrhlo na stůl a teče na zem.
„No…?“
Jdu na záchod.
„Kam deš??“
„Na záchod.“
„To tam zas budeš tři hodiny?“
Zkouším se na ni usmát.
„Jesi se na mě eště jednou zašklebíš, tak tě něčim praštim!“
Budu teď tři hodiny na záchodě. Čtyři.
|
|
| |
|
|
|
