 |
Liška
Mezi všemi příběhy lidí a věcí je obzvlášť smutný příběh liché ponožky.
Jako všichni tvorové, jejichž osudy určují lidé, i lichá ponožka prožívá muka, která jí způsobil někdo
jiný. Totiž obřad, na který se každá ponožka nejvíc těší, je párování. Leží na hromadě, právě uschla,
ještě voní a čeká na lidskou ruku, která ji zvedne a dá ji dohromady s€jejím dvojníkem. Ta ruka je
k€sobě přitulí, pěkně je navzájem omotá, udělá z€nich kuličku a uloží je do skříně nebo do košíku nebo
na poličku, kde zůstanou spolu, dokud je ta ruka nebo jiná ruka zase nevezme, nerozmotá a nerozdělí.
A ve chvíli, kdy se loučí, už to vědí, že spolu byly možná naposled, že se o sebe možná ještě párkrát
otřou, až levá noha narazí na pravou, a pak je stáhnou a hodí je do koše se špinavým prádlem, sice
spolu, ale už je nezamotají.
A pak se všechny špinavé ponožky vrhnou do pračky a tam se spolu perou. A jak se tam točí, ta naše
ponožka, co o ní celou dobu mluvíme a už víme, že to je ta, s€níž to tak špatně dopadne, má občas
pocit, že toho svého dvojníka právě minula a že příště by měla zkusit se ho nějak chytit, aby je pak
našli rovnou spolu a hned je zamotali. Ale nejde to. Po ždímání se ponožka vypotácí z€pračky úplně bez
sebe a nechá se přehodit přes šňůru, kde zůstane viset jako nějaká zplihlá neživá věc.
A pak to přijde. Po všem tom zmatku se stane, že ruka, která páruje, bere tuhle ponožku znova a znova
a protože nikde nevidí tu druhou, znova a znova ji odkládá. A nakonec tam zůstane sama a ta ruka řekne:
„Tohle je liška,” protože tak se říká lichým ponožkám.
„Ale můj lišák tu před chvílí byl!” volá liška, jenomže ji nikdo neslyší, protože ponožku nikdy nikdo
neslyší.
A ruka ji hodí zpátky do špinavého prádla, protože to je přece nejlepší místo, kam odložit lišku
s€nadějí, že dříve nebo později se sejde se svým lišákem. A tak ji znovu perou a znovu ždímají a zase
o ní řeknou, že je liška, a zase ji tam vrátí a časem si jí všimnou a začne jim být podezřelá a říkají:
„Ty hele, tuhle už asi nespárujeme, tu bych spíš vyhodil.” A jak ji pořád perou, tak ona se mění,
bledne a celá se tenčí a je těžké říct, jak vlastně původně vypadala a jak by vlastně měl vypadat ten
její lišák.
Nakonec ji tím věčným praním docela zničí, až jim připadá k€ničemu a taky že ji vyhodí. Co s€ní? A
protože ji vyhodí po velkém úklidu, který dělá hodně rukou, vyhodí do stejné popelnice i lišáka,
kterého našli ztuhlého a vyčerpaného v koupelně za kbelíkem a který už taky nedoufá. A liška a lišák
tam leží spolu, jsou si nepodobní a každý z€nich má jiné smutné vzpomínky. A tak tam skončí.
A kdyby měli lidé víc než dvě nohy, byly by příběhy opuštěných ponožek ještě spletitější a smutnější.
|
|
| |
|
|
|
