© AC, 2013
Než půjdeš spát

Všechno vlastně opravdu začalo až tím, že si Karpíšek opatřil plyšového krokodýla, který mluvil.
„Je to nesmysl,“ říkala mu Papana, „plyšová zvířata jsou nesmysl. Plyšovým zvířetem nemůžeš dobře nahradit ani dřevěné zvíře, natož pak živé.“
A Karpíšek říkal: „Ale tenhle mluví! Dřevění a živí krokodýli nemluví. Kromě toho – zvíře, které mluví, je živé. Žije tím, že mluví.“
„Takže tady máme živého krokodýla, který mluví,“ namítla Papana, „a to jsi říkal, že živí nemluví. Mýlil ses. A pravdu mám nejspíš já – plyšová zvířata jsou nesmysl.“
Jenže krokodýl říkal něco úplně jiného: „Chci králíčka!“
„Na co chceš králíčka?“ zajímal se Karpíšek, „snad ho nechceš sníst?“
„Napřed přines králíčka,“ řekl mu plyšový krokodýl, „pak se ptej.“
A Karpíšek šel pro králíčka.
„Ale ten je živý!“ volal krokodýl, hned jak Karpíška s€králíčkem uviděl, „živého ani dřevěného nechci, chci plyšového! Živého bych ani nemohl sníst.“
„Tak přece ho chceš sníst!“ vyděsil se Karpíšek.
„To jsem neřekl,“ namítl plyšový krokodýl, „řekl jsem jenom, co bych s živým nemohl udělat. Přines mi plyšového. Ale ať nemluví, to by byl vlastně živý.“
„A sníš ho?“
„Přines plyšového králíčka a pak se ptej.“
A Karpíšek šel a přinesl plyšového králíčka.
„Děkuju,“ řekl plyšový krokodýl a králíčka snědl.
„Tys ho snědl!“ zaplakal Karpíšek.
„Snědl,“ oblízl se krokodýl.
„Ale to je po něm! Určitě se mu něco stane!“
„Neboj se o něj,“ uklidňoval Karpíška krokodýl, „co já sním, tomu se nic nestane.“
„Copak ty nemáš žaludek?“ zajímal se Karpíšek.
„Mám,“ odpověděl krokodýl, „ale plyšový.“
„Já nic nevidím!“ řekl pisklavým hláskem králíček v krokodýlově břiše.
„Kdo to mluví?“ ptal se krokodýl, „jak se jmenuješ?“
„Karpíšek,“ řekl Karpíšek.
„Neptal jsem se tebe, ptal jsem se toho, co pisklavým hláskem říkal, že nic nevidí. Jak se jmenuješ – ty, co nic nevidíš?“
„Já nemám jméno,“ řekl králíček v krokodýlově břiše, „já jsem prostě jenom králíček.“
„Jejda,“ lekl se krokodýl, „ten králíček, kterého jsem snědl, mluví. Ale takového já nemůžu sníst. Pomozte mu ze mě ven.“
Pomohli králíčkovi ven.
„Jak se cítíš, králíčku?“ staral se Karpíšek.
„Hmm,“ řekl králíček, jako by najednou zase neuměl mluvit. Navíc to vypadalo, jako kdyby ‚hmm‘ neudělal králíček, ale Papana.
„Papano,“ řekl Karpíšek, „řekni ‚nic nevidím‘!“
„Nic nevidím,“ řekla Papana.
„A teď řekni ‚nic nevidím‘ pisklavým hláskem!“ nařídil Papaně plyšový krokodýl.
„Nic nevidím,“ špitla Papana pisklavým hláskem.
„Papano, ty jsi mluvila za plyšového králíčka?“
„Nemluvila,“ řekla Papana za plyšového králíčka, „já jsem mluvil sám.“
„Nech toho, Papano!“ okřikl ji Karpíšek.
„Nekřič na mě, Karpíšku, mohl bys toho litovat,“ řekla mu Papana.
„Takže ten králíček nemluví,“ povzdychl si plyšový krokodýl, „ale to jsem ho vlastně snědl správně.“
„Nikdy není správné jíst králíčky, ani ty, co mlčí,“ poznamenala Papana.
„Takže ty ho teď zase sníš?“ zeptal se opatrně Karpíšek plyšového krokodýla.
„Ne, znova už ho nesním. Já nic nejím dvakrát.“
„Ale tohohle jsi vlastně ještě nesnědl.“
„Karpíšku?“ divil se krokodýl, „jseš pro králíčka nebo proti němu?“
„Jen se ptám,“ bránil se Karpíšek.
„Vždycky jsem vám říkala, že plyšová zvířata jsou nesmysl. Plyšový králíček nemůže sám mluvit, nad tím stačí se zamyslet.“ To řekla Papana.
„To není žádná pravda,“ nesouhlasil krokodýl, „já jsem taky plyšový a mluvím.“
„A právě nad tím by ses měl zamyslet.“
Krokodýl se zamyslel a ztichl.
„Papano,“ zeptal se po chvíli Karpíšek, „ty jsi mluvila i za plyšového krokodýla?“
„Trochu,“ odpověděla Papana.
„A já jsem myslel, že to bylo opravdu.“
„Já jsem za něj mluvila opravdu.“
„Takže já mám úplně obyčejného plyšového krokodýla. Proč jsi mi to udělala?“
„Proč jsem za něj mluvila?“
„Ne – proč jsi za něj přestala mluvit? A taky za králíčka.“
„Už se mi nechtělo.“
„Jsi zlá!“
„Nekřič na mě, Karpíšku,“ pohrozila Papana Karpíškovi, „mohl bys toho litovat.“
„A jak bych toho asi mohl litovat?“ zajímal se Karpíšek.
„Mohla bych ti něco udělat.“
„Už jsi mi udělala!“ zlobil se Karpíšek, „co ještě bys mi mohla udělat?“
„Nechtěj to vědět,“ řekla Papana.
„Chci to vědět!“ křičel Karpíšek, „chci vědět, co bys mi mohla udělat!“
„Mohla bych přestat mluvit i za tebe,“ řekla Papana a bylo dlouho ticho.
„Tak,“ řekla Papana, aby to dlouhé ticho nějak ukončila, „a teď –“
V tu chvíli někdo zhasl světlo nad postelí a řekl: „Spi!“
 
/ 3,4